THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Keď pred štyrmi rokmi „Prekliatie Čiernej Perly“ naštartovalo obrovský úspech pirátskej (zatiaľ) trilógie, išlo o prekvapenie. Vyšinutý Jack Sparrow v podaní snáď všetkými fajtami filmových divákov milovaného Johnnyho Deppa, Will Turner s tvárou s bremenom Legolasa zápasiaceho Orlanda Blooma a toporne sladučká bábika Keira Knightley pritiahli do kina úplne každého. Zmes najrozmanitejších prísad – od historizujúcej romantiky cez odkazy na dnešok, od magického svetu fantasy až po akciu a grotesku – zabrala a v duchu hollywoodskeho pravidla „ak niečo fungovalo raz, zafunguje aj druhýkrát“ zasiala na ďalšie dva diely.
„Na konci sveta“ pokračuje v podstate tam, kde „Truhlica mŕtveho muža“ skončila. Tvorcovia filmu nerátajú s možnosťou, že by dvojku niekto nevidel – pre zábudlivých divákov bude začiatok filmu bojom o zorientovanie sa. Kontinuita medzi prostredným a predbežne záverečným dielom trilógie je však badateľná nielen na dejovej úrovni: „Na konci sveta“ trpí všetkými neduhmi, ktoré boli vyčítané už jej predchodcovi, dokonca ich „dokáže“ prekonať.
Tretí diel Pirátov Karibiku totiž nie je ničím viac, než zbierkou gagov, ktoré sú zasadené do tak chabého pokusu o dej, že už v tretine vražedné tri hodiny trvajúceho filmu je najlepšie rezignovať na jeho sledovanie. Problém nie je v absencii dejovej línie, ale v tom, že celá – respektíve celý chuchvalec prepletených dejových nitiek – je klbkom viac či menej jasne načrtnutých, no takmer vždy nedotiahnutých pramienkov. Kým v prvých dvoch častiach bol jedinou konštantou nepredvídateľnosti Jack Sparrow, dnes sa nedá spoľahnút na nikoho. Postavy sa chovajú chaoticky a sú natoľko plytko vykreslené, že sa o nejakej konzistentnosti nedá hovoriť. „Na konci sveta“ sa stretneme s takmer všetkými postavami z celej trilógie – hlavnými i vedľajšími – ale ani po kataklyzmickom finále vlastne nie je jasné, kto slúžil akému cieľu, s výnimkou leitmotívov prelínajúcich sa všetkými troma filmami, akými sú láska Willa a Elizabeth, či zavŕšená cesta k sebaidentifikácii Williama, ktorý sa konečne stane dôstojným držiteľom pirátskeho mena Turner.
No všetko z uvedeného by sa dalo prepáčiť, keby „Na konci sveta“ nezlyhávalo v tom, čo doteraz „Pirátom“ dodávalo punc sviežosti. Komika tretieho dielu je často kŕčová a redukovaná do scénok, ktoré len málokedy plnia iný účel, než akým je zabavenie za každú cenu (výnimiek, akými sú Keith Richards v role kapitána Teagua či Sparrowove halucinácie, odkazujúce snáď až na Deppov nekonečný trip v „Strach a hnus v Las Vegas“, nie je veľa). Navyše „Na konci sveta“ neprichádza so žiadnym skutočne šokujúcim doplnením vizuálnej stránky, akým bol trebárs Bludný Holanďan a jeho „chápadielkovitá“ posádka v „Truhlici mŕtveho muža“. Stále sa je na čo pozerať, ale pocit, že sa dívam len na akýsi dlhočizný klip plný déjà vu, ma neopustil celý film.
Tohtoroční „Piráti“ sú zrejme zo všetkého najviac pokusom zarobiť na čírej zotrvačnosti. Gore Verbinski a producentský tím stavili na všetky mysliteľné istoty, ktoré preukázateľne zaberali doteraz a výsledkom je (sotva) priemerný zážitok zacielený na zrejme až príliš priemerného diváka. „Na konci sveta“ je samozrejme remeselne dokonalým defilé možností súčasnej techniky (umocneným Zimmerovou hudbou), no chýba mu to srdce, ktoré ešte pred rokom silno bilo. Ostáva len dúfať , že s prebodnutie filmového pirátskeho srdca symbolicky ukončí celú sériu a že reči o „štvorke“ sú len plané. Opozeral sa totiž aj sám Jack Sparrow a navyše – povedané voľným prepisom slov kapitána Barbossu: „Najťažšie nie je byť schopný žiť večne, ale vydržať to sám so sebou“.
Tohtoroční „Piráti“ sú zrejme zo všetkého najviac pokusom zarobiť na čírej zotrvačnosti. Gore Verbinski a producentský tím stavili na všetky mysliteľné istoty, ktoré preukázateľne zaberali doteraz a výsledkom je (sotva) priemerný zážitok zacielený na zrejme až príliš priemerného diváka.
5 / 10
Vydáno: 2007
Vydavatel: Walt Disney Company
Stopáž: 168 min.
PIRATES OF THE CARIBBEAN: AT WORLD'S END
[USA 2007]
Réžia: Gore Verbinski
Scenár: Ted Elliott, Terry Rossio
Hudba: Hans Zimmer
Hrajú: Johnny Depp, Orlando Bloom, Keira Knightley, Geoffrey Rush, Jonathan Pryce, Bill Nighy, Yun-Fat Chow, Tom Hollander, Stellan Skarsgård, Jack Davenport, Naomie Harris, Keith Richards, Lee Arenberg
Premiéra v ČR / SR: 24.5.2007
Když pominu bezesporu vynikající práci výtvarníků a animátorů, okouzluje tento snímek ještě jednou věcí. S naprostou dokonalostí usadil doposud nejistě tápající "dvojku" na místo, které jí v celé trilogii patří. To co se doposud jevilo jako jakýsi pompézní zmetek, sice pompézním zmetkem zůstává i nadále, ale teprve až po shlédnutí trojky se ukázalo, že jeho úkolem v linii této série, je vytvořit jakýsi plynulý přechod mezi dobrým a špatným. Neboli potvrdit platnost rčení, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Myslím, že v průběhu "Konce světa" se zadrhnou setrvačníky i těch občanů, kteří se ještě byli ochotni nechat ukolébat skvělou vizuální stránkou a přijmout Truhlu mrtvého muže jako nadprůměrný snímek. Teď už se skoro ani nechce věřit, že tohle všechno kdysi začalo jako velmi dobrá komedie, v níž si kluk najde romantiku pirátského prostředí a děvče Deppa s Blůmem. Romantika vyčpěla, ti dva se okoukali a komika odešla neznámo kam. Po sobě zanechala jen nepatrné otisky, nad nimiž se průměrně inteligentní divák otřásá studem nad jejich předvídatelností a primitivností už v momentě, kdy na ně nahravač zadělává. Když se vypne zvuk a překryjí titulky, je to na pohled stále krásné, ale běda tomu, kdo to zase zapne a odkryje. Krom toho se zřejmě vůbec nepředpokládá, že mezi druhým a třetím dílem divák odešel z kina. Možná by to, jako celek, dávalo nějaký smysl, ale upřímně lituji každého, kdo by to těch pět a půl hodiny vydržel. Já to tedy podruhé nedokážu ani odděleně.
V „Truhle mrtvého muže“ se scénář jen tříštil. „Na konci světa“ se již přímo rozpadá na drobné, velmi jemnými nitkami pospojované sekvence. Co je mi platné, že jde o vizuálně famózně zpracovaný fantasy dobrodružný film, když to, co od podobného žánru čekám, tedy silný příběh, se hroutí jak domeček karet při dechovém útoku žesťového filharmonika. Na megalomanské ploše téměř 170 minut, se toho stane mnoho a přece dohromady téměř nic. Příliš násilný děj, patetické scény, při kterých člověk klopí zraky, neboť je mu trochu stydno, že se na tak okatý kýč dívá i nedostatečný prostor, který mají silní hráči v této partii. To jsou charakteristické rysy, které bohužel trojka Karibských pirátů má. Vytratil se vtip, nahradilo ho béčkové bavičství. Zaujala mne snad jen říše nebytí, ve které byl Jack Sparrow uvězněn, jeho několik vtípků a samozřejmě efektová stránka, ale je to dost?
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.